2. kapitola
Londýn, 1814
Anna vykřikla, když byla vtažena do temné ložnice a dveře se za ní zabouchly.
"Hledáš něco, Querida?" nesl se nočním vzduchem jemný hlas. Hlas, jehož přízvuk vyvolával zvláštní chvění na její pleti. "Nebo spíše někoho?"
"Conde Cezar?"
"Ano, to jsem já."
Anna ucouvla, až narazila na zeď. Proklínala svou zatracenou smůlu. Jak mohla k čertu zmrvit něco tak jednoduchého jako sledovat svou sestřenici?
Nejenže nevěděla, kam Morgana odešla, ale dokázala se nechat chytit tím jediným mužem, který jí vyváděl z rovnováhy způsobem, který nemohla zcela pochopit.
"Vy… vy jste mě vyděsil. Neuvědomila jsem si, že tu někdo je."
"Ne?" Zaplála svíce a odhalila toho tmavého, neskutečně krásného muže, který se posunul, aby stanul přímo před ní. "Takže tys mě sem nenásledovala úmyslně z tanečního sálu?"
Tváře jí zčervenaly z jeho blízkosti i z rozpaků.navzdory tomu, že se blížily její šestadvacáté narozeniny, nebylo zatím muže, který by jí věnoval pozornost. A rozhodně ne z takové blízkosti.
Bylo to…
Hrozivě úžasné.
Přinutila se odvrátit své myšlenky z takhle nebezpečného směru. "Samozřejmě, že ne. Já… hledala jsem služebnou, která by mi pomohla spravit roztržený lem mých šatů."
"Takže jsi lhářka a slídil k tomu." Bez varování položil ruce na stěnu, z každé strany její hlavy jednu, čímž ji účinně chytil do pasti. "To jsou sotva přitažlivé vlastnosti pro mladou pannu." Není divu, že jsi sama v temných koutech, zatímco ostatní dívky si užívají rozkoše v náručí krásných nápadníků."
Zostra se nadechla. Okamžitě toho zalitovala, protože její smysly zahltila Cezarova santálová vůně.
"Jak se opovažujete?"
Zlehka se zasmál a pak bezostyšně sklonil hlavu, aby se tváří dotýkal její. "Dosti snadno."
Dobré nebe nad hlavou. Anna se zachvěla, jak celé její tělo reagovalo na jeho dotyk. Co se to s ní dělo? Proč měla pocit, jako by jí v podbřišku poletovalo hejno motýlů? A proč jí srdce bušilo do žeber, jako by chtělo úplně vylétnout z hrudi?
"Já nejsem lhářka."
Rty se dotkl místa přímo pod jejím uchem. "Pak přiznej, že jsi mě pronásledovala."
Něco jako zakňučení opustilo její rty, dříve než posbírala to, co zůstalo z její zničené vyrovnanosti.
"Fajn, sledovala jsem vás."
Dál jí tiskl nos na krk, skoro jako by ji ochutnával.
"Proč?"
Anna se usilovně snažila přemýšlet. "Protože mě teta pověřila, abych dohlédla na sestřenici, a když jsem si všimla, že vyklouzáváte z tanečního sálu jen pár okamžiků po tom, co prohlásila, že potřebuje do převlékárny, obávala jsem se, že jste si vy dva domluvili schůzku." Sklopila víčka, když objevil obzvláště citlivý bod. Pak si uvědomila, že jeho ruce opustily zeď, aby zatahaly za stuhy na zadní straně jejích šatů, a přinutila se zatvrdit na protest. "A pro vaši informaci, zůstávám v temných koutech, neboť to je to, co se očekává od chudých příbuzných."
"Á, takže myška má i zoubky," posmíval se a lehce ji štípl.
Anna sevřela své suknice. Jinak by neuhlídala ruce, aby neodejmuly toho muže, který ji mučil těmi maličkými, neúnavnými polibky.
"Já nejsem žádná myš."
"Ne, to máš docela pravdu." Ustoupil zpět, aby si prohlédl její zrudlou tvář. Prsty tahal za šněrovačku jejích šatů, aby odhalil těsný korzet pod nimi. "Ty, querida, jsi mnohem víc heboučký králíček."
Anna té urážce nevěnovala pozornost. Sotva překvapivé. Byla sama v ložnici se zvláštním mužem, polonahá, a zatímco jí mysl napovídala, aby byla vyděšená, tělo se toužebně třáslo jako zmítané horečkou.
Poprvé v životě byla sváděna mladým pánem. A byla bezmocná proti rostoucímu přílivu vášně.
"Je zjevné, že Morgana tu není," zachraptěla. "Musím se vrátit do sálu."
"Bojíš se, že by si někdo snad mohl povšimnout tvé nepřítomnosti? Že bys mohla zachránit pověst tvé sestřenice jen, abys obětovala svou?"
"Není tam nikdo, kdo by postřehl, jestli tam jsem, nebo zda jsem odešla."
Něco temného a mocného se mu pohnulo v tmavých očích. "Nebezpečná slova," zašeptal.
Anna přiškrceně vykřikla, když se její šaty snesly na podlahu a on se natáhl, aby jí z hlavy strhl krajkovou čapku.
"Můj pane. Přestaňte."
Zasténal, když jí vlasy spadly na záda a prsty pročesával neklidnou stezku hustými prameny.
"Tak krásné vlasy, když nejsou schované pod tím ošklivým čepcem. Barva čerstvě stočeného medu." Zatáhl jí za kadeře, aby jí mohl zaklonit hlavu a zanořit svou tvář do křivky jejího krku. "Voníš po sladkých fících. Jak chutnáš?"
"Můj bože," zašeptala, když ji ještě jednou objal a ucítila, jak jí z těla strhává korzet, který byl rychle následován její tenkou košilkou. V okamžiku na sobě neměla nic než punčochy a boty.
"Neměla jsi mě sledovat, Anno. Měl jsem lapit jinou, která měla být mou povolnou obětí, tak dychtivou uspokojit mé potřeby. Ale vetřela ses do hry a teď musíš zaplatit pokutu."
"Ne." Zvedla ruce, aby ho odstrčila. Nebo alespoň měla v úmyslu ho odstrčit. Nebyla to její chyb, jestli jí místo toho ruce vklouzly pod Cezarův plášť, aby pohladily jemnou tkaninu jeho košile. "Nechte mě jít, nebo…"
Přitiskl se k její klíční kosti a vzdouvajícím se ňadrům.
"Nebo co, má krásná kořisti?"
Pane na nebi, kvůli tomu mocnému potěšení, které vířilo a kmitalo jejím tělem, nebyla schopná přemýšlet. Ve skutečnosti kvůli tomu potěšení nechtěla přemýšlet. Chtěla utonout v jeho dotyku, v pocitu jeho rtů sajících něžně její ztvrdlé bradavky, v santálové vůni, z které se jí podlamovala kolena a potily dlaně.
"Přísahám… přísahám, že budu křičet," zamumlala.
Vysmál se její absurdní výhrůžce. Bylo proč. Trhala jeho košili, jen aby ucítila tu dokonalou pleť pod ní.
"Nemyslím si, že budeš křičet, querida." Jemným pohybem jí zvedl ze země a dal si její nohy kolem boků. Temné oči mu doutnaly nestydatým pobavením. "Ne, pokud to náhodou nebude rozkoší."
"Ach…" vydechla.
Utišil se, jednu ruku jí položil na tvář. "Jsi má, Anno Randalová. Od dnešní noci navždy budeš patřit mě."
Anna se vyděšeně nadechla, když pozorovala, jak se mu zuby prodlužují v tesáky. Dobrý bože, chystal se…
Myšlenky se jí rozptýlily, když sklonil hlavu a ona ucítila, jak se jí tesáky lehce zařezávají do kůže. Bez bolesti. Nic než prudká, ohromující potřeba, která způsobovala, že se proti němu svíjela.
"Prosím…," zasténala a prsty hladila jeho tmavé vlasy, když žebrala, aby ukončil její trápení. "Prosím."
"Si." Zašeptal a přitiskl jí zády ke zdi. Postavil jí a pak pomalu, slastně zasunul své vztyčené kopí do jejího žhavého těla. S přiškrceným vzdechem zhoupl svými boky směrem vzhůru, prsty svíral její boky tak pevně, že věděla, že zanechá modřiny na její citlivé pleti.
Ale to byla starost na další den.
Dnes v noci nezáleželo na ničem jiném, než na lahodném nájezdu dobyvatele Conde Cezara.
Cezar nemusel být upírem, aby cítil to napětí, které burácelo Anniným štíhlým tělem, nebo aby se domníval, že ho záměrně láká do svého pokoje za jiným účelem, než trochu přímého, blízkého a osobního času.
Ne, že by mu vadila ta blízká část.
Bylo to už sto devadesát pět let od doby, kdy jeho tělo naposledy reagovalo na ženu. Od té doby, kdy tuto ženu připravil o nevinnost. Tehdy přijeli Věštci, aby ho odvlekly z Londýna.
Nyní zasténal, jak se usilovně snažil nenatáhnout se k ní a dotknout se té hedvábné pleti. Jak toužil ochutnat tu rozkošnou, čerstvou krev, která jí kolovala v žilách. Ponořit se do té…
Jakoby Anna náhle ucítila tu lačnost, která zuřila v jeho těle, odemkla dveře a rychle překročila práh. Otáčela se, aby k němu stanula čelem a statečně se snažila vyhlížet lhostejně.
Snaha, která byla zmařena tepem kmitajícím jako motýl na amfetaminech na spodu jejího hrdla. Nemluvě o tom, že svírala příruční kabelku, jako by nesla korunovační klenoty.
Nebo možná dřevěný kůl.
"Půjdeš dál?" zeptala se, pak se kousla do spodního rtu. "Ó, potřebuješ pozvání?"
Opřel se ramenem o zárubně dveří a založil ruce na prsou.
"Ne, do hotelového pokoje pozvání nepotřebuji. Jsem jen přirozeně obezřetný typ."
"Cožpak nejsi nesmrtelný?"
"Jsem nesmrtelný v tom smyslu, že nemůžu zemřít na nemoc nebo věkem. Ale i upír může být zabit."
Zlehka se zasmál. "Nemůžeš čekat, že ti tuhle otázku zodpovím."
"Proč ne?"
"Spadá do kategorie být přirozeně obezřetný."
"Fajn." Oříškové oči zaplály zlostí. Pak se otočila a vklouzla dovnitř hotelového pokoje. Se zručností zkušené kurtizány se Anna sehnula, aby nabídla ohromující, vnitřnosti požírající pohled na své dokonalé pozadí. "Pokud chceš stát v chodbě celou noc, zamkni se venku. Já chci ven z těchle démony zplozených střevíců. Celou noc mě tlačí do prstů."
"Proklatě…," to bylo nejokatější lákadlo, jaké kdy Cezarovi přišlo do cesty. Stejně tak dobře mohla mít jako pozvání zářící neonovou tabuli. Cezar byl upír, kterému bylo odepřeno potěšení touhy po téměř dvě staletí. Troufl by si do jakékoli pasti, jakkoli riskovat, aby okusil tuto ženu. "Nuže, to je pokušení, kterému nemohu odolat."
Při zvuku zapadnutí západky na své místo se Anna otočila s udivující rychlostí. Cezar zahlédl záblesk stříbra, když se k němu vrhla s párem stříbrných pout. Byl by se poutům mohl vyhnout, když mu zaklaply kolem zápěstí. Jedno rozmáchnutí paže bývalo mohlo vymrštit ji i s jejími zpropadenými mučícími nástroji na druhý konec pokoje.
Namísto toho jí dovolil si myslet, že ho dokázala uvěznit ve svých ďábelských smyčkách. Pouta pálila jako ďas, ale nebyla vyrobena speciálně, aby udržela upíra, a obsahovala dost dalších kovů přimíchaných do stříbra, které ztlumily jeho účinek. Kromě toho jeho snášenlivost stříbra byla vyšší než u většiny upírů. Mohl se osvobodit, kdyby to bylo nezbytné. A pokud se tak Anna cítila klidnější… Dobrá, bude s ní hrát její hru.
Prozatím.
Anna si dala ruce v bok a pozorovala ho se samolibým úsměvem. "Ha."
"Ha?" Cezar posměšně zvedl obočí. "Zníš jako nějaký ničema z laciného melodramatu. Máš v úmyslu mě hodit na nejbližší koleje a dívat se, jak je mé tělo drceno tunami oceli, zatímco budu křičet o pomoc?"
"Co mám v úmyslu, je získat pár odpovědí, které mi už dlouho dlužíš."
"Není třeba mě zamykat. Připouštím, že by to možná za správných okolností mohla být legrace, ale určitě si můžeme sednou a vést rozumnou konverzaci jako normální, neblázniví lidé."
"Ale my nejsme normální, nebo snad ano, Cezare?"
"Mluv za sebe, querida." Zasykl, když se mu pouta posunula na zápěstí.
Snažila se setrvat ve své silácké póze, ale Cezar nepřehlédl, jak s sebou trochu trhla. Dokonce ani dvě staletí nedokázala zatvrdit to příliš měkké soucitné srdce.
"Bolí to?" zeptala se.
Cezar zvedl zápěstí, aby odhalil puchýře, které už zhyzdily jeho pleť.
"Pálí mi to maso, tak co myslíš?"
Kousla se do spodního rtu. "Řekni mi, co jsi se mnou udělal, a já tě propustím."
"Anno, já s tebou nic neudělal."
"Vím, že nejsem upír, ale tvé kousnutí mě zřejmě v něco proměnilo…" Její slova se vytratila, když zvedla ruku a přitiskla si jí na krk.
Přesně na ten bod, ze kterého jí před všemi těmi lety sál krev, uvědomil si se vzplanutím majetnického potěšení.
"Něco?"
"Něco divného." Pronikavě na něj hleděla a zjevně ho činila zcela zodpovědným za svou nezvanou výjimečnost. "Řekni mi, co se mnou je."
"Netroufnu si zmínit to zjevné, ale jinak sebou není vůbec nic v nepořádku, querida. Ve skutečnosti nejsi nic míň než dokonalost." Zvedl své spoutané ruce. "Dobře, pominu-li tenhle tvůj fetiš s pouty. Příště to zkusíme v kůži a s důtkami."
."Něco divného." Pronikavě na něj hleděla a zjevně ho činila zcela zodpovědným za svou nezvanou výjimečnost. "Řekni mi, co se mnou je."
"Netroufnu si zmínit to zjevné, ale jinak sebou není vůbec nic v nepořádku, querida. Ve skutečnosti nejsi nic míň než dokonalost." Zvedl své spoutané ruce. "Dobře, pominu-li tenhle tvůj fetiš s pouty. Příště to zkusíme v kůži a s důtkami."
"Nelži mi, Cezare. Něco se té noci stalo." Zachvění zalomcovalo jejím drobným tělem. "Všechno… se změnilo."
Cezar se usmál té nevoli v jejím hlase. Kdo by si pomyslel, že zjištění, že je nesmrtelná, je tak příšerný osud? Spíše snad úžasný zásah štěstěny…
"Co se změnilo?"
Zlaté skvrnky zadoutnaly, když na něj zamířila prstem. "K čertu s tebou, tohle není vtipné."
"Anno, já tě neškádlím," konejšil ji. "Řekni mi, co se stalo po tom, co jsem tě té noci opustil."
Dala si ruce v bok, jako by najednou ochladla. "Potom, co jsme…"
"Se milovali?" nabídl když její slova zaváhala.
"Poté, co jsme měli sex," opravila ho. "Usnula jsem a neprobudila se, dokud nebyl téměř úsvit. Neměla jsem na výběr. Vyplížila jsem se ven oknem a vrátila se do domu své tety. Když jsem se tam dostala, byl…"
Znovu se její slova vytratila, ale tentokrát to byla stará bolest a nikoli rozpaky, co ji drželo v sevření.
"Co, Anno?" řekl jemně. Nepokoušel se ji okouzlit. Jako budoucí nadějný Věštec byla odolná vůči takovýmhle duševním trikům. "Řekni mi to."
"Dům byl vypálen až po základy." Konečně přiměla slova překročit znehybnělé rty. "Spolu s mou jedinou rodinou uvězněnou uvnitř. Byla jsem ponechána na pospas , neměla jsem ani kam jít, ani na koho se obrátit."
"Dios. Jak se to stalo?"
"Nemám tušení."
Zamračil se, když si uvědomil, že před ním Věštci záměrně zatajili její potíže. Kdyby nezasáhli, cítil by její nouzi. "Co jsi dělala?"
Potřásla hlavou, medové vlasy se otřely o její holá ramena a naplnily vzduch nádhernou vůní. Cezar se zatřásl, tesáky dychtivě nachystané ji ochutnat. Jediným důvodem, proč odolával pokušení, byla vzpomínka na to, co se stalo, když naposledy pil krev této ženy.
Možná nebyl tím nejchytřejším upírem, co kdy byl stvořen, ale příležitostně se učil ze svých chyb.
"Zbaběle jsem utekla." Annin hlas zhořkl, když se ztratila ve svých vzpomínkách. "Schovala jsem se v křoví a nechala každého uvěřit, že jsem zemřela společně s tetou a sestřenicí."
"Proč:"
"Protože jsem měla strach."
"Strach z čeho?" pobídl ji, opravdu zvědavý. Věštci bývali opravdu velmi zřídka sdílní, a i když odhalili, že tato žena byla zrozena, aby rozšířila jejich řady, zatím přesně nevysvětlili, čím byla.
Nemohla být člověkem. Byla nesmrtelná, nestárla. Ale neodhalil v jejích žilách žádnou démonskou krev. Navíc se zdálo, že nemá o svých schopnostech ani potuchy. Prostě záhada.
Záhada, kterou byl odhodlaný rozluštit dříve, než si ji vezme komise.
"Nevím." Zamračené vrásky jí zvrásnily čelo. "Bylo to, jako by mi nějaký hlas na pozadí mé mysli našeptával, abych uprchla. Teď se mi to zdá legrační, ale tenkrát jsem byla přesvědčena, že pokud vykročím z křoví, bez milosti zemřu."
Předtucha? Přirozená schopnost vycítit nebezpečí? Hloupá šťastná náhoda? Dios. Ten seznam byl nekonečný.
Upřeně se na ni díval, když se jejich pohledy setkaly. "Vůbec to není směšné, Anno."
"Samozřejmě jsem si v té době neuvědomila, že jsi ze mě udělal nějakou hříčku přírody, která je nesmrtelná."
Rozchechtal se při jejím roztrpčeném výrazu. "Já jsem tě neudělal nesmrtelnou, querida. Můj jediný způsob, kterým bych to mohl udělat, by bylo proměnit tě v upíra, ale jelikož můžu každou rozkošnou část tebe vidět v zrcadle a protože máš to, co mohu popsat jedině jako nádherné opálení, je zjevné, že jsi stále dosti neupírská."
Anna nebyla spokojena. Potřebovala někoho, koho by mohla vinit. A ten někdo byl Cezar. "Tak jsi mě tehdy zaklek."
"Upíři neumí vrhat kouzla."
"Tak…"
Unavený z pozice obětního beránka, Cezar postoupil. Byli spolu sami v hotelovém pokoji a on nemínil ztrácet čas tím, že bude za nepřítele.
Ne, když ona mohla zmírnit tu nesmírnou, bouřlivou touhu, která se vrátila po téměř dvou staletích.
"Anno, tvá nesmrtelnost nemá co dělat s mým kousnutím nebo jakýmkoliv prokletím." Hlas měl zesílený touhou. "Ty ses už narodila výjimečná."
"Výjimečná?" Instinktivně ucouvla, jakoby cítila jeho temnou potřebu. "Být schopen upéci nákyp, který doopravdy nakyne, to je výjimečné. Být schopen zazpívat hymnu Spojených států v tónině je výjimečné. Být schopen projít letištní kontrolou, aniž by se spustil detektor kovů, je výjimečné. Jsem trochu víc než jen mimořádně výjimečná." Bez varován í ztuhla a otořila hlavu směrem ke dveřím. "Do háje."
Cezar byl okamžitě ve střehu. "Co se děje?"
" Cítíš to?"
Cezar zavřel oči a nasál vzduch. Bylo to velmi slabé, ale nezaměnitelné. "Kouř." Vyštěkl to slovo jako nejhorší kletbu. Upíři a oheň nejdou dohromady. "Musíme se odsud dostat," přikázal a nastavil ruce, které byly stále spoutané. Mohl se osvobodit, ale rozhodl se, že se raději tu malou lahůdku vědění nechá pro sebe. "Anno, propusť mě, nebo oba zemřeme."
Zamumlala hrstku nadávek, když se natáhla a vsunula klíč do pout. S úderem dopadla pouta na zem. "Tady."
Cezar si nepřítomně třel puchýře na zápěstí. Zároveň povolil svým nadpřirozeným silám převzít vládu. Tesáky se mu protáhly, protože si uvědomil, že oheň není pouze blízko, ale že vznikl z magické podstaty.
Byl to promyšlený útok na Annu.
"Oheň je přímo za dveřmi," instinktivně popošel, aby zakryl její útlé tělo svými pažemi. Věštci ho pověřili, aby na tuto ženu dohlédl, ale i kdyby tak neučinili, byl by prošel jámami pekel, aby ji udržel v bezpečí.
Měli spolu nedokončený obchod.
"Stůj. Stůj přece." Udeřila ho svou maličkou pěstí do prsou. Jako by ho to mohlo snad zranit nebo zastavit. "Co to děláš?"
Silou myšlenky otevřel okno a rozeběhl se přes místnost. "Dostávám nás odsud pryč. Tedy pokud bys snad radši nechtěla zůstat a obětovat svou krásnou pleť plamenům?"
"Vodní roztřikovače to uhasí."
"Tenhle oheň ne. Je kouzelný, což vysvětluje, proč jsem ho neucítil hned v momentě, kdy začal."
"Kouzelný oheň? Pro smilování boží…" Její slova se přeměnila v pronikavý výkřik, když je Cezar vymrštil ven z okona a oni padali směrem k Michiganské ulici. S dovedností vlastní jen prastarému upíru přistál snadno na nohou, stále ji chráníc v náručí. Byl odměněn další ranou do hrudi. "K čertu s tebou," zasyčela Anna. "Vyděsil jsi mě k smrti."
Sehnul hlavu, aby jí mohl mluvit přímo do ucha. "Cožpak bys radši zůstala čelit plamenům?"
Zatahala za lem svých šatů, který se trochu vykasal nahoru, aby odhalil tenounký růžový řemínek. Cezarova erekce sebou trhla v tiché úctě.
Brzy, brzy, brzy…
"Raději bych, kdybys mě varoval předtím, než vyskočíš z dvanáctipatrové budovy," procedila.
Zasmál se, tělo rozechvělé potěšením. Mi dios. Bylo to už tak dávno, co naposled ucítil emoce. Tak dlouho, kdy nebyl lapen ve své chladné existenci.
"Příště, slibuji," zachraptěl, rty klouzající po její teplé tváři.
Snažila se uniknout před jeho dotykem. Její němý protest nicméně nemohl zakrýt tu vášeň, která jí navoněla pleť. Ach hormony. To je báječná věc.
"Nebude žádné příště." Posílila své tvrzení ještě dalším úderem do jeho hrudi. "Nepotřebuji tebe ani nikoho jiného, aby mě zachraňoval."
Jazykem se dotkl zběsilého pulsu, tepajícího na spodu jejího hrdla. "Změnila ses, má malá ženská."
"Neměla jsem moc na výběr."
Mimoděk zatnul pěsti. Prokletí Věštci. Odvolali ho právě, když ho tato zranitelná žena nejvíc potřebovala.
"Ne, předpokládám, žes neměla." Jeho dotyk se stal konejšivým, když jí rty pohladil klíční kost a tiše vstřebával její opojnou vůni. Nakonec to byl vzdálený zvuk sirén, co přinutilo Cezara zvednout hlavu. "Potřebujeme se odtud dostat dřív, než se zjistí, že už nejsi ve svém pokoji."
"Počkej…"
Ignoroval její námitku, když vyrazil dál téměř prázdnou ulicí. Nebude prázdná nadlouho. Lidé měli divnou posedlost pohromami. A oheň, který vzplanul v historickém hotelu naplněném elitou chicagské společnosti, by byl jistě hodnocen jako senzace.
Dobrá, alespoň pro některé.
"Omlouvám se, querida, ale nemám čas se dohadovat."
Bojovala v jeho sevření. "Pusť mě dolů."
"Ne, dokud odtud nebudeme pryč. Někdo tě chce mrtvou a já nemám v úmyslu jim toto uspokojení dopřát." Ztuhla, poněkud překvapena jeho neomalenými, drsnými slovy. "Proč?"
"Co proč?"
"Proč se staráš, jestli jsem naživu nebo mrtvá?"
Pohlédl dolů do jejích ostražitých oříškových očí a zmocnilo se ho čisté mužské majetnické uspokojení. "Řekl jsem ti před sto devadesáti pěti lety, že mi patříš, Anno Randalová," zavrčel. "Nikdo ti nesmí ublížit."