4. kapitola
KDYŽ JAGR VIDĚL, jak před ním Regan couvla, trochu se uklidnil. Ale pořád
neupouštěl od úmyslu toho skřeta dostat. Pomalu, bolestivě a promyšleně.
Ale nemohl zapřít lehké pobavení při pohledu na Reganin lekavý neklid,
který jí po jeho slovech přejel po tváři.
Během posledních třiceti let se dost bolestivě naučila, že se může spoléhat jen
sama na sebe. A že nemůţe nikomu věřit. Ted její nabroušená nezávislost
odmítla pouhý náznak, že by se jí do jejího boje mohl vetřít někdo další.
Stejně jako odmítala myšlenku na to, že má sestru a smečku, která má o ni
starost.
„Uvidíme," zamumlal a sebral ze stojanu náruč oblečení. „Tohle by mohlo
stačit."
Jak doufal, Regan okamžitě obrátila pozornost jinam. Nebyl obzvlášť
vnímavý upír. Na rozdíl od Vipera nedokázal vycítit myšlenky ostatních. Ale
nebyl idiot, aby mu unikl žádostivý výraz nebo toužebné pohledy, když se
probírala ramínky.
Jestli toužila po oblečení, měla ho mít.
„Přece si to nemůžu vzít všechno," zaprotestovala.
„Pak to vezmu já."
Jagr se rychle dostal k pokladnám a našel poskládané tašky. Jednu vzal a naplnil
ji Reganiným pokladem. Pak ještě přidal několik podprsenek a kalhotek, které
byly vyskládané na velkém podstavci. Nezdržoval se přemýšlením, která barva
krajky bude na její slonovinové kůži vypadat nejlépe.
Sáhl do kapsy svých džínů, vyndal pár bankovek a pohodil je u kasy. Pak si to
namířil ke dveřím a ven, do potemnělé ulice.
Dobře věděl, že se Regan nemá ptát, jestli ho doprovodí. Potřebovala mít pocit,
že je to ona, kdo tu má převahu. Byl ochotný dát jí svobodu do té míry, pokud se
nebude vystavovat žádnému nebezpečí.
Po krátké chvíli uslyšel Reganino tiché zaklení a brzy ji spatřil, jak ho dohnala a
kráčí vedle něho.
„Proč jsi tam nechával ty peníze?" chtěla vědět. „Máš pro to nějaký důvod?
Třeba morální zábrany proti obyčejné krádeži?"
Jagr pomocí svých nadpřirozených sil zapátral, jestli jim v okolí nehrozí nějaké
nebezpečí.
„Ne, jen nerad přitahuji zbytečnou pozornost. Nechal jsem tam dost peněz na to,
aby majitelka nevolala policii a riskovala, že se o ni budou zajímat."
„Kam jdeme teď?"
„Dát si sprchu."
Jagr byl klidný, neboť v okolí bylo jen pár obyčejných smrtelníků a vodních vil,
které od řeky prozpěvaly jako sirény. Zabočil za roh a vydal se směrem k hlavní
třídě, která protínala město.
Ačkoli vykračoval poměrně rázně, Regan snadno držela krok a pohledem
přejížděla stíny v okolí. Těla mělo napjaté a připravené k okamžitému útoku.
Jagr mohl mít radost. Ta žena byla zjevně dost chytrá, aby ocenila jeho ochranu,
i když nehrozilo žádné nebezpečí.
Ale radost neměl.
Po pravdě, byl fakt naštvaný. Jako kdyby nějaká skrytá část jeho povahy byla
uražená, že by ta žena mohla pochybovat o tom, zda ji dokáže ochránit.
Po zádech mu přeběhl mráz, ale Jagr to varování tvrdohlavě ignoroval. Regan
mačkala knoflíky všech jeho alarmů od chvíle, kdy ji poprvé spatřil. Místo toho
zpomalil a namířil si to k levnému motelu s blikajícím symbolem volných
pokojů.
Když vykročil ke vzdálenému konci budovy, Regan se zamračila. „Co tady
budeme dělat?"
„Tady je široko daleko nejbližší sprcha."
„Chceš se ubytovat v hotelu?"
„Dnes večer raději papírování přeskočíme. Recepční má beztak dost práce s
nacvičováním na Talentmánii."
„Prokrista, co je s tebou?"
„Cože?"
Kysele se na něj zadívala. „V jednu chvíli vypadáš, jako kdyby ses vyhrabal ze
středověké jeskyně a za chvíli mám pocit,že patříš mezi puberťáky."
Pokrčil rameny a zakryl úsměv, aby si zachoval odstup. A lidé mu říkali, že je
nespolečenský.
„No co, občas se prostě koukám na televizi."
„Nech mě hádat. Nejradši máš Pohotovost."
„Vlastně spíš Nemocnici na kraji města."
Regan klesla brada. „To si děláš srandu."
Jagr se přiblížil k posledním dveřím. „Tenhle pokoj je prázdný." Položil ruku na
dveře a počkal, dokud se neozvalo slabé cvaknutí. Pak dveře otevřel. Postavil se
stranou a počkal, až kolem projde Regan, s hlavou vztyčenou a rameny doširoka.
Pak dveře zavřel a podal unavené dívce tašky.
„Nerozsvěcuj, dokud za sebou nezavřeš dveře od koupelny. Nechceme přilákat
pozornost personálu."
Naklonila se a bylo jasně vidět, jak pochybuje o motivu, proč ji přivedl do
tohohle hotelu. „A co budeš zatím dělat ty?"
„Budu hlídat." Jeho krátké pobavení vybledlo, jakmile ho obklopila lehká
jasmínová vůně, která v něm znovu probudila hlad. Pouhá myšlenka na nahou
Regan ve sprše, mezi nimi jen chatrné dveře... bože. Tělem mu projelo horko,
zachvělo se ve vzduchu a zastřelo mu hlas. „Tedy pokud mě nepotřebuješ."
Regan položila tašky a vykročila k otevřeným dveřím na opačném konci
místnosti.
„Vystačím si sama, díky."
Řekla to poměrně ostře, ale Jagrovi neuniklo zrychlení jejího pulsu a zajiskření v
očích. Odtáhl se ode dveří, plameny touhy už olizovaly jeho tělo.
„Kdybych ti pomohl, ušetřilo by to čas. Mohl bych ti třeba umýt záda."
Pohledem přejel po jejích delikátních křivkách. „Nebo i něco jiného, podle tvého
přání."
„Ani ve snu, Jagre."
Ach, v jeho snech tedy rozhodně byla. Otázkou bylo, na kolik nocí.
Nebo století.
„Říkala jsi, že máme naspěch, abychom vypátrali Culliganovu stopu."
„Ha. Copak vypadám tak hloupě?"
Sladká, lákavá vůně jejího vzrušení ovoněla vzduch, ale Jagrovi neunikl
záchvěv paniky, který projel jejíma smaragdovýma očima. Toužila po něm, ale
zároveň se bála jakéhokoli jiného citu, než byla nenávist či touha po pomstě.
Sakra. Vykročil vpřed, ale když viděl, jak se otřásla, zastavil se. Chtěla se
hádat. Viděl to na ní tak jasně, jako kdyby to měla vytetované na čele.
„Vypadáš jako žena, která kolem sebe kope jenom proto,že předpokládá, že
všichni okolo jsou nepřátelé." Hlas měl dokonale chladný, chuť po Regan
perfektně skrytou. „Já ti neublížím."
Těžce polkla a jak se dalo předpokládat, neklid se proměnil ve vztek.
„Protože by se ta tvoje vzácná Darcy zbláznila?" zasyčela.
„Protože ti rozumím."
„Jo, jasně. Tak mě prostě hlídej, ty jeden pronásledovateli," zavrčela a její
vlkodlačice se drala na povrch. „A neodvažuj se k těmhle dveřím ani přiblížit."
Dveře, o kterých mluvila, třískly s takovou silou, až prasklo jedno z prken. Jagr
zůstal uprostřed pokoje a snažil se sám sebe přesvědčit, že mu představa Regan,
jak se svléká a vstupuje pod sprchu, nezatemňuje mozek. Když pak vycítil, že
nakonec neodolala příležitosti naložit se do vany, pomalu vycouval z pokoje a
vydal se na obhlídku okolí, aby zjistil,že je předtím nikdo nesledoval.
Nenašel nic neobvyklého a tak se vrátil k hotelu a opřel se o stěnu z holých
cihel.
Uplynula téměř hodina, když se vedlejší okno otevřelo a na trávník z něj
vypadlo několik velkých tašek. Při zjištění, že by Regan neutekla bez svého
nového oblečení, se usmál.
Jagr vzal tašky do jedné ruky, narovnal se a otočil se. Počkal, dokud se z okna
nezačaly soukat Reganiny nohy, oblečené do nových dţínsů. Pak ji chytil
pohybem příliš rychlým na to, aby ho i vlkodlak postřehl, a pomohl jí z římsy.
„Oknem, Regan?" poškádlil ji něžně. „Zklamala jsi mě. Myslel jsem, že
vymyslíš něco originálnějšího."
Regan vyjekla a pak dokonce vykřikla, když si ji nedbale přehodil přes rameno
a rychle si to namířil zpátky do jeskyně.
„Hajzle." Bušila mu do zad takovou silou, že ani na vteřinu nemohl
zapomenout na její čistokrevný vlkodlačí původ, i když do zvířecí podoby se
proměnit nemohla. „Pusť mě."
„Ne."
„Sakra, kvůli těm tvým hloupým upířím hrám ztrácím
čas.
Jagr se rychlostí, která byla pro obyčejné lidské oko téměř nepostřehnutelná,
dostal k jejich dočasnému doupěti. Byl by blázen, pokud by si myslel, že když
Regan dovolí, aby si ukojila choutky po nových šatech a osprchovala se, že to
zmírní její nedůvěru.
Pořád ho řadila do kategorie špatných chlapců.
Trvala na tom, že si bude hrát na Xenu. A on musel znovu podstupovat muka,
když ji držel blízko u sebe a cítil tak její čerstvě vydrbanou kůži a horkou krev.
Rukou ji pevně sevřel kolem stehen, neboť sebou pořád mrskala. „Tohle není
žádná hra, maličká. Dostal jsem od svého Anassa příkaz, abych tě dopravil do
Chicaga, a to je přesně to, co mám taky v plánu."
„Já si myslela, že tě za mnou poslala má sestra."
„Darcy tě chce v Chicagu a Styx chce, aby Darcy byla šťastná. To je způsob, jak
se k sobě partneři chovají."
Údery do jeho zad náhle přestaly. „A co tvá partnerka? Dokážu si představit, jak
je z tohohle tvého výletu nadšená."
Jagr se zastavil před vchodem do jeskyně a nečekaně postavil rozvztekanou
démonku na nohy.
„Nemám žádnou partnerku."
Jejíma očima cosi proběhlo. Úleva? Nejistota? Zmatek?
Ať už to bylo cokoli, zmizelo to tak rychle, jak se to objevilo, a ona si jen projela
prsty mokré vlasy.
„Žádná partnerka? To je teda šok." Škádlivě se na něj usmála. „S tvým
výjimečným nedostatkem šarmu a zvykem zacházet se ženami, jako kdybys byl
neandrtálec, bych si myslela, že se ti démonky do náruče hrnou."
Jagrovi povyrostly tesáky, erekce ho až bolela a nálada mu klesala k bodu
mrazu.
„Není to nedostatek ţen, kvůli čemu nemám partnerku," ledově namítl.
„A tak kvůli čemu to je?"
„Obyčejné ženy mě nezajímají."
„To tak. Muži jako ty..."
Jagr se sklonil a zalepil jí rty polibkem dřív, než té myšlence stačil zabránit.
Možná to bylo poprvé během všech jeho staletí, kdy jeho brutální sebeovládání
dostávalo na frak kvůli maličké vlkodlačici s výřečností opilého námořníka a
chováním vzteklého jezevce.
Sklonil hlavu a setkal se s jejím rozzlobeným pohledem.
„Proč to hergot pořád děláš?" zamumlala. Tváře jí hořely horkem, které nemohla
skrýt.
Jagr hluboce zavrčel. „Kdybych to věděl, už bych asi visel na nejbližším kůlu."
Její smaragdové oči se zaleskly. „To ti snadno můžu zařídit."
„Tak tady jste." Z jeskyně se vyloupl Levet, trpce se na ně zamračil a rozčileně
zatřepetal křidélky. „Myslel jsem si, že jste mě zapudili. Už podruhé."
Jagr polkl zavrčení a odolal touze chrliče chytit a mrsknout s ním do blízké řeky.
Jeho tělo možná tohle vyrušení vítalo, ale část jeho mozku, která určitě nebyla
větší než zrnko hrachu, byla nebezpečně rozrušená jeho zvláštní fascinací
Regan.
Bože, nejradši by je oba zabil.
„Levete, potřebuji tvou pomoc," vyjel na něj studeným tónem a díky svým
válečnickým schopnostem dokázal potlačit kypící nespokojenost.
„Samozřejmě, že potřebuješ," zaculil se Levet. „Vypaříš se a budeš si vyřizovat
ty svoje upírský záležitosti a já budu šťastný, že se můžu o Regan postarat."
Jako kdyby mohl Jagr nechat Regan vteřinu o samotě. Hloupý démon.
„Potřebuju vystopovat místní psí smečku."
„Ach, chápu." Levet přimhouřil oči. „Tak já budu dělat tu špinavou práci,
zatímco ty si budeš užívat ve společnosti krásné ženy. Typické."
„Předpokládám,že ti psi mají démona nebo čarodějku, kteří jim pomáhají
skrývat se."
„A co to má společného se mnou?"
„Jedině ty můžeš vycítit kouzlo na potlačení pachové stopy."
Levet zaprskal a nejradši by se začal hádat, ale tohle byla pravda, kterou nemohl
popřít. Nakonec odevzdaně rozhodil ruce.
„Sacrebleu. Fajn, tak já to udělám."
„Jestli tu smečku najdeš, vůbec se k ní nepřibližuj," varoval ho Jagr. „Nechci je
vystrašit, dokud se nedozvím, proč po nás stříleli a co mají společného s tím
skřetem."
„Jasně, ale já budu očekávat odměnu, jestli se tedy mám vydat za partičkou
smradlavých psů."
Jagr popadl jeden zakrnělý růžek a zvedl Leveta, aby se mu mohl zpříma
podívat do očí.
„Tou odměnou bude, že ti neutrhnu křídla. Chápeš to?"
„Hej, nech toho, ty jeden Góte."
Jagr pustil démona na zem. „Nevracej se, dokud ty psy nevypátráš."
„Hnusnej tyrane." Levet mrskl ocasem a vydal se pryč.
Jagr se zamračil. Nepochyboval o tom, že až se vrátí do Chicaga, Darcy a Shay
ho za odměnu přinutí k procházce po žhavém uhlí. Obě měly pro toho mrňavého
chrliče nepochopitelnou slabost. Ale jeho v tuhle chvíli zajímalo jen to,že musí
najít psy a ukončit hrozbu, kterou představují pro Regan.
Regan se na něj zvědavě podívala. „Proč ti pořád říká Góte? Řekla bych, že jsi
spíš ghetto švihák."
Švihák z ghetta?
„Kdysi jsem býval vizigótským vládcem."
„Prokrista." Oči se jí rozšířily v šoku. „A kdy přesně ses proměnil v upíra?"
Jagr sebou škubnul a otočil se do jeskyně. Tašky s oblečením narážely do jeho
nohou. Noc, kdy se proměnil, dosud s nikým neprobíral.
S nikým.
Regan si na jeho zvláštní reakci otráveně odfrkla a následovala ho do jeskyně.
„Haló, pane Mrazáku. Co teď budeš dělat?"
„Potřebuju mluvit se Salvátorem."
Elegantní ložnice v panství St. Louis byla dekadentní pastvou pro všechny
smysly. Mramorové stěny zdobilo zlaté linkování, od kterého se odrážely
odlesky z nesmírně cenného křišťálového lustru, lakovaný nábytek byl navržený
tak, aby vyvolával ty nejodvážnější sexuální fantazie a dokonce i vysoký strop
byl vymalovaný rozpustilými chlípníky svádějícími roztomilé andělíčky.
Salvátor Giuliani ležel uprostřed postele o velikosti olympijského stadionu,
povlečené do zlatočerveného saténu. Z vlny slasti ho vyrušilo nepřetržité
vyzvánění jeho soukromého mobilního telefonu.
Natáhl se po mobilu, ačkoli se žena, která právě objímala jeho nahé tělo, zrovna
chystala napíchnout na jeho pevnou erekci.
„Neber to," zasténala krásná psice s karmínovými vlasy a světle zelenýma
očima. Rty mu přejížděla po hrudníku. „Prosím, miláčku."
„Vypadni, Jenno," zavrčel a ve zlatých očích mu zahořel vztek. Uvnitř těla mu
hořela vlkodlačí síla.
„Zavoláš pak zpátky."
„Tak už vypadni."
Mávnutím ruky ze sebe Salvátor ženu stáhl a jedním plynulým pohybem se
postavil na nohy.
„Bastarde," zachraptěla Jenna a rozvalila se na pomačkaných prostěradlech. V
očích jí hořelo vzrušení, tohle drsné zacházení se jí líbilo.
„Nemáš ponětí," zavrčel Salvátor.
Otočil se k ženě zády, natáhl se pro telefon a při pohledu na neznámé číslo jen
pozvedl obočí. Jeho soukromé číslo mělo jen pár lidí. Ti, kteří vytáčeli jeho
soukromé číslo bez svolení, byli pod hrozbou ztráty krku. A občas ztratili i něco
jiného. Zmáčkl tlačítko a přitiskl si telefon k uchu. „Kdo je to?"
„Jagr." Temný, chladný hlas měl děsivě arogantní podtón, který byl součástí
upíra stejně jako tesáky. Hnusné pijavice. „Styx mne poslal, abych dovedl
zpátky tu vlkodlačici."
„Našel jsi ji?"
„Samozřejmě. Jsme v Hannibalu."
Salvátor nad tou stručnou odpovědí ohrnul v samolibém gestu rty. Prokrista.
Upíry nesnášel.
A...?"
„A já chci vědět, proč se nás tví psi pokusili zabít."
„Psi?" Několika rychlými kroky se Salvátor ocitl poblíž velkého pracovního
stolu a ve svém laptopu rychle projel databázi. „V Hannibalu žádnou smečku
nemám."
„Pak tam máš nějaké zbloudilce, kteří střílejí po turistech."
Salvátor zaťal pěsti a v očích se mu zablýskl vztek. Jako král vlkodlaků nastavil
pravidla co nejjednodušší. A ostatní měli jasnou volbu — dodržovat je, nebo
zemřít. Pro nedorozumění tu nebyl prostor.
„To snadno vyřeším, zítra ráno jsem tam."
„Jakmile je vypátráme, potřebuju nechat na živu aspoň jednoho, abych se ho
mohl vyptat na pár věcí."
Po tom strohém příkazu Salvátor jen zaťal zuby. Jednoho dne...
„To nemůžu zaručit."
Típl telefon a namířil si to ke dveřím.
„Do postele se nevrátíš?" zakňučela Jenna.
Salvátor se ani nenamáhal otočit se. „Oblíkni se a vypadni." Došel ke dveřím,
otevřel je a ukázal k obrovskému vyholenému psu, který držel na chodbě stráž.
„Hessi."
Pes padl na kolena a podřízeně přitiskl čelo na karmínový koberec. „Ano pane?"
„Máme problém v Hannibalu. Chci, abys sebral tři nejlepší vojáky a napakoval
džípa dostatkem arsenálu, abychom mohli vyčistit smečku tuláckých psů.
Odjedeme po mém obědu se starostou."