11. kapitola
9. 10. 2011
Shay seděla s Levetem u kuchyňského stolu a dojídala zbytek jablečného koláče. Ne že by hladověla. Díky Viperově hospodyni byla kuchyň dobře zásobená jídlem, většinou velmi chutným.
Když jí však něco vrtalo hlavou, měla tendenci jíst. Obzvláště pokud to bylo něco tak nepřehlédnutelného jako stříbrovlasý upír s temným zrakem, který si s jejími poblázněnými hormony dělal, co se mu zachtělo.
Bože, jak po něm toužila. Chtěla, aby se chvěl pod jejími dotyky, chtěla ho slyšet sténat, chtěla ho přivést do ráje. Nedokázala přesvědčit sama sebe, že by se nic podobného nemělo stát.
Nebo že by vlastně nechtěla, aby se to stalo.
Byla tak patetická. Patetická. Patetická.
Nabrala si další kousek jablečného koláče a nacpala si ho do úst. Díky bohu, že se žádný Shalott nikdy nemusel obávat o svou váhu.
Viper se choval jako vyměněný. Sotva zkonzumoval svou láhev krve, začal kontrolovat dům a strážné, aby byla zajištěna Shayina bezpečnost. Sehnal také skupinu dělníků, kteří začali pracovat na opravě tunelu. Pohyboval se po domě v upnutých sametových kalhotách, které v Shay probouzely tak hříšné myšlenky, že se málem zakuckala dn.hky od koláče, a v napůl rozepnuté košili, která odhalovala vysoustruhovanou hrud. Jak ráda by se s ním pomazlila. Vadily jí však chmury, které hyzdily jindy tak andělskou tvář.
Vydechla úlevou, když si něco zamumlal pod vousy a práskl za sebou zadními dveřmi.
"Nevím, proč je náš upír tak zakaboněný," poznamenal Levet, klerý si statečně prokousával dušeným hovězím. "Jen díky mně se z něj nestala hromádka třísek a démona porazil jen díky tvému bleskurychlému příjezdu. Měl by se nám klaněl až k zemi a nevrčet na nás jako podrážděný pes."
Shay si povzdechla, když konečně odsunula vyprázdněný talíř ,,Zrovna teď bych to nehrotila, Levete."
Něco v jejím tónu přimělo skřeta zvednout obočí a pozorně si ji prohlédnout. "Chérie, při čem přesně jsem vás vyrušil?"
Dětinská červeň jí stoupla do tváří. "Jen jsem řekla, abys to neřešil."
Levet se náhle zasmál. "Chápu, dvoje nenávist k upírům se nevztahuje na jejich ložnice. Obdivuji tvůj vkus. Svým způsobeni je Viper nádherný exemplář chladného a arogantního samce."
Shay se na něj zle zamračila. "Ty považuješ Vipera za arogantního? Že by se ozvala potrefená husa?"
"Potrefená husa?" zvedl Levet bezmocně ruce. "Nevím, co to je."
Shay zvedla oči v sloup. "Zapomeň na to. Už dlouho jsi nic nečetl. Přirovnání nejsou tvou silnou stránkou."
"Pchá. Dávám přednost něžné francouzštině. Jiné jazyky jsou pro mé jemné uši příliš hrubé."
Shay zvedla udiveně obočí. Jak jen jí tenhle zakrnělý skřet přirostl k srdci. Nemohla si pomoci, ale nesnesla by, aby se mu něco stalo.
"Proč tady tedy zůstáváš? Proč se nevrátíš do Francie ?"
Malé tělíčko se otřáslo nelibostí. "Myslíš do náruče mé milující rodiny? Sacrebleu, takové setkání bych nepřežil. Když jsem naposledy slyšel o svých bratrech, byli připraveni nabodnout mou hlavu na kopí, jakmile se objevím."
Shay se ušklíbla. "S rodinami jsou problémy. Co já vím o svých příbuzných, spousta z nich jsou krvelační vrahové, kteří si nechávají vydělat kůži svých obětí jako trofeje."
"Okouzlující."
Promnula si v prstech cop, který byl stále vlhký ze sprchy. "Existují jiná místa než Francie, kde bys mohl žít. Slyšela jsem, že Itálie je kouzelná země."
Levet se na ni s podezřením zadíval. "Pokoušíš se mě zbavit?"
Zaváhala, když se snažila najít milosrdnou lež a zároveň vydržet jeho pohled. Nakonec vzdychla. Do háje. Nikdy se jí nepodaří ani zcela nevinná lež.
"Levete, oba víme, že nejsem v bezpečí. Něco po mně jde, chce mě vidět mrtvou a je tomu fuk, koho při honu na mě zraní."
Levet zatřepal křídly. "Jsem snad nějaký zbabělec, který utíká před nebezpečím? To bys mě rovnou mohla zbavit mého mužství."
"Nikdy jsem tě nepokládala za zbabělce, ale je hloupé se zbytečně vystavovat smrti."
Levet vnořil svou hlavu do misky, aby vylízal poslední zbytky hovězího s omáčkou, ale také chtěl schovat rozčarování na své tváři. "Stejně nemám nic lepšího na práci. Vůbec mi nevadí být s tebou a chránit tě, než si najdu něco jiného."
Shay se cítila podivně dojatá. I když tenhle malý skřet nadělal svým neohrabaným chováním spoustu zmatků, stale ji měl rád.
"Levete..." Najednou ji přerušilo zařvání, které se rozneslo in hon nocí. "Co to sakra bylo?"
Levei nadskočil na židli, sjel z ní jako blesk a vyřítil se k zadním dveřím. "Vytí zatracených. Nebo velmi, ale velmi rozzlobený upír. Zdálo se mi, že to vycházelo z garáže."
"Z garáže..." Shay se sevřel žaludek. Pomalu se zvedla od stolu. "Ach ne."
"Co se stalo?" zeptal se Levet.
"Možná jsem cestou měla nějaké problémy s Viperovým autem."
"Jaká značka to byla?"
"Porsche, myslím. Co na tom záleží?"
Levet zvedl oči v sloup. "Svatá prostoto."
Shay se zamračila, když skřet popadl čerstvý bochník chleba, ležící na kuchyňském stole, a zamířil ke dveřím do sklepa.
"Kam jdeš?"
"Jdu si hledat úkryt, ve kterém bych přežil přicházející bouři."
Ozvalo se další zavytí a Shay si nervózně přitiskla ruce na žaludek. "Slíbil jsi mi, že mě budeš chránit."
Levet vydal pohrdavý zvuk. "Zničila jsi mu Porsche. Bohužel, teď je to jen na tobě."
"Zrádče," zavolala za ním.
Její hlas zněl ještě ozvěnou, když se rozletěly zadní dveře a dovnitř vpadl Viper. Shay mimoděk ustoupila vzad a přitiskla se ke kuchyňské lince.
"Co jsi to udělala?" přistoupil k ní, ale zastavil se dost daleko, aby ji nemohl zaškrtit. Viděla, že i ve chvílích nejvyšší zlosti mu to velmi sluší. Přemohla pokušení vztáhnout ruce a dotknout se ho, jestli je opravdový a pouze se jí nezdá. "Potkala jsi cestou demoliční četu?"
Násilím potlačila hříšné myšlenky.
"Nejsem zvyklá řídit."
"Takže jsi vrazila do každého stromu a vjela do každého příkopu, který byl po cestě?"
Jeho ostrý tón se jí vůbec nezamlouval. Stiskla rty. Krasavec nekrasavec, nemá být tak protivný. "Není to tak hrozné."
"Z toho auta je vrak."
"Přiznávám se jen k pár škrábancům a promáčknutím, těžko je nepojízdné."
Přimhouřil oči. "Hřídel je na odpis, převodovka bude potřeba vyměnit..."
"No dobrá, pár problémů jsem způsobila," připustila Shay, připomínajíc si nástrahy ve formě příkopů a stromů na cestě. "Vždyť je to jenom auto."
"Jenom auto?" Zamrkal, jako kdyby mluvila cizí řečí. "Taky se říká, že Picasso byl jen dalším v řadě malířů. Je to... bylo uměleckým kouskem."
"Ty jsi mi přikázal, abych s ním odjela."
"Netušil jsem, že musím přesně specifikovat, v jakém stavu máš auto vrátit."
Tak dost. Sliay zvedla bradu a dala ruce v bok. Tenhle upír je ten nejnecitlivější, nejnevděčnější a nejhůře vychovaný upír, jaký kdy chodil po zemi. "A co po mně teda chceš? Omluvu?"
Chvíli na ni zíral a najednou se jeho zloba kamsi vytratila a byla nahrazena hříšným úsměvem.
"Hmmm, co já vlastně po tobě chci?" Přiblížil se k ní. "Zajímavá otázka."
Srdce se jí zastavilo. V jeho hlase jasně zazněla touha.
"Neodvažuj se ke mně přiblížit."
Přidušeně se zachechtal. "Teď už víš lépe, zlato, jak mě vyzvat na souboj."
"Nedělej to."
Ovšemže se k ní přiblížil. Upírovi není přece nic svaté.
Snaž nechala konat své instinkty. Jakmile vztáhl ruku, aby se dotkl její tváře, popadla ho za paži a svižným pohybem se s její pomocí převalila na podlahu, stahujíc ho s sebou. Využila pocitu překvapení, kopla ho a obrátila na záda, zatímco se pevně usadila na jeho hrudi.
Dosáhla svého cíle tak snadno, že jí to začalo být podezřelé. Poznala podle pobaveného svitu ve Viperových očích. Že se nespletla.
"A co po mně chceš teď?" zamumlal něžně a sevřel jí boky v provokativním gestu.
Díky bohu za pevné džíny. Shay si nebyl jistá, jestli by mu odolala, kdyby se dotkl její nahé kůže.
Nic takového by neměla chtít.
"Nepokoušej mě."
"Ale to přesně chci dělat." Pohnul hrudí tak, že se otřela o její stehna, čímž jí vyslal slastné signály do celého těla. "Jsi v pokušení?"
Zaťala zuby. "Jen abych proklála tvé srdce kůlem."
"Předtím, než budeš uspokojena, nebo až potom?"
"Nemáme čas na nesmysly," zamumlala a náhle vykřikla, jak se Viper ladným pohybem vznesl. Musela sevřít nohy kolem jeho pasu, aby nespadla na zadá, ale udělala tak ráda.
Ovinul jí ruce kolem těla pevněji a ukradl jí prudký, hladový polibek.
Vzdychla.
"Bohužel máš pravdu," postavil ji něžně na zem. "Musíme si vytvořit plán."
Shay se zakymácela, ale díky bohu se udržela na nohách.
To bylo něco.
"My?" zeptala se.
"Ať se ti to líbí nebo ne, zlato, pořád mi patříš."
Ztuhla, protože zdravý rozum ji varoval, že svá provokativní slova plánoval. Ráda by věděla proč.
"Přece nemůžeš myslet vážně svou snahu udržet mě u sebe?" zeptala se nevěřícně. "Málem tě zabili. Proč bys mě chtěl mít nablízku, když to musí ohrožovat tvůj život?"
Pokrčil rameny. "Zpestření monotónní rutiny. Už dlouho se mě nikdo nepokoušel zabít."
To znělo podezřele podobně Levetovým chabým výmluvám. Přimhouřila oči. "Nevěřím ti. Proč nerozbiješ amulet a jednoduše se mě nezbavíš?"
Ztvrdly mu rysy v obličeji. "Protože mi patříš a já se o svůj majetek vždycky dobře starám."
Patřit mu? Fuj! "To není zrovna uklidňující."
Přejel jí prsty po obličeji. "Ale mělo by být."
Rychle ustoupila vzad. Sakra, on moc dobře ví, že když se jí dotýká, nedokáže myslet.
,,Říkal jsi něco o plánu?" snažila se vrátit k původnímu tématu.Bude si muset na jeho zneklidňující přítomnost zvyknout.
Ti muži.
"Je jasné, že se nemůžeme jen ukrýt," opřel se o pult a snažil se tvářit chladně. "Musíme se domluvit, jak nejlépe zajistit tvou bezpečnost."
"Lu mluvil o tom, že bychom měli dát pozor na mou kletbu," vzpomněla si Shay. "Co tím chtěl říct?"
"Nemám nejmenší tušení. Co víš o svém prokletí?"
"Nic."
"Přece něco musíš vědět."
Shay zavrtěla hlavou. "Nedokážu si vzpomenout. Byla jsem moc mladá a vybavuje se mi jen tmavá jeskyně a ostré píchnutí do ramene."
"Do ramene?"
Shay vzdychla a stáhla si měkkou látku mikiny, kterou našla ve svém novém prostorném šatníku. Natočila se k Viperovi bokem, aby mu odhalila znaménko, které se růžovělo na její lopatce. Připravila se na jemný dotek jeho prstů, které kroužily po linii zvláštního symbolu. Sama už si znaménko prohlížela mnohokrát. Věděla, že na denním světle se měkce leskne a tajuplně září. Bylo nedílnou součástí jejího těla.
I Viperovy prsty se zdály být fascinované.
"Byla jsi tehdy v té jeskyni sama?"
Shay se otřásla. Neměla v paměti přesně jeskyni, jen útržky vzpomínek, které se objevovaly v jejích snech a doháněly ji k panice.
"Ne, ale byla příliš velká tma, než abych někoho jiného viděla."
"Ty symboly jsou mi povědomé," zamumlal.
Shay se o němu otočila se široce rozevřenýma očima. "Poznáváš je?"
S tísnivým pocitem pokrčil rameny. "Nedokážu je přečíst, ale jsou to čarodějnické runy."
"Viděla jsem čarodějnické runy, ale byly úplně odlišné."
"Edra nebyla živelná čarodějnice. Ke své moci potřebovala obětování krve, ne země."
Jeho slova nedávala Shay žádný smysl. "Proč by mě chtěla nějaká čarodějnice proklít?"
"To je otázka, co? Myslím, že bychom měli najít někoho, kdo by nám řekl, co přesně ta kletba znamená. Potřebujeme vodítko."
"Čarodějnice." Shay se objala kolem útlého pasu. "Sakra."
Ironicky se usmál. "Taky je nemám moc v lásce, ale vím, že nejsou všechny jako Edra."
Shay se ušklíbla. Strávila tolik času ve spárech starých čarodějnic, že neměla žádné předsudky. Všechny se k ní chovaly jako k neochočenému zvířeti, které chtěly přivázat na vodítko a zkrotit.
Horší už mohli být jedině upíři, pokud věděla.
"Takže si myslíš, že bychom měli vyhledat sabat čarodějnic?" vydechla namáhavě.
"Nejdřív si chci promluvit s někým, koho znám. Možná mi bude schopná dát informace, které potřebuji."
"Ty chceš mluvit s ní?" zvedla Shay obočí. "A já se mezitím budu někde schovávat? Říkala jsem ti, že ze sebe nenechám dělat onuci."
Viper nedokázal skrýt své pobavení. "Ach ano, zapomněl jsem, že jsi bojovnice."
Ještě chvilku a uvidí, jak nebezpečná bojovnice je.
Zaryje mu nehty do očí, dá mu pěstí do nosu a koleno mu vrazí do koulí.
Možná změní pořadí.
"Nejednej se mnou tak blazeovaně," zasyčela na něj.
Jako kdyby Viper cítil, že se ocitl na okraji smrti, vzal ji za ramena a zvážněl v obličeji." Shay, teď nevíme, kdo po tobě jde a kdo mu může pomáhat. Nechci tě zatáhnout na nějaký sabat, kde by na tebe čarodějnice mohly uvrhnout novou kletbu. Nebudeš však utíkat z bitvy, pouze využijeme naše schopnosti v tu nejlepší chvíli."
To znělo proklatě rozumně.
Snaž nechtěla být rozumná. Chtěla bojovat a zjistit pravdu, nejlépe silou. Vůbec se nechtěla ukrývat a čekat, až za ni někdo vyřeší její problémy.
To ne.
"A co když tě chytí?" zeptala se.
"Jestli budu zabit, budeš se muset vrátit k Evorovi i k tomu. kdo ho teď ovládá."
Zasáhl ji náhlý chlad, pronikající až do morku kostí. "Lu říkal, že Evor je naživu a daří se mu dobře."
"A na jak dlouho?"
Neskrývala zděšení. "Nedělej to."
Bez varovaní se k ní přitiskl a objal ji pažemi. Mohla protestovat, ale cítila se v jeho náruči tak nádherně. I když byl upír.
"Shay... já tě ochráním," zašeptal jí do ucha. "To ti slibuji."
Opřela se o zeď a chtěla mu odpovědět. Zapomněla na to v okamžiku, kdy se jeho rty přitiskly na její ústa a tak vášnivě ji políbily, že tála jako jarní sníh.
Elegantní dům v prestižní čtvrti na severu Chicaga mohl být příkladem nesmyslného utrácení peněz. Díky své velikosti by mohl posloužit k ubytování armády, a přesto byl od sklepa až po půdu přecpaný výjimečnými uměleckými díly a poklady nedozírné hodnoty.
I tak z něj Shay cítila hřejivost, tolik netypickou pro šlechtické příbytky.
Nebylo to tak překvapivé, když se podívala na ženu, která se k ní blížila. Na Abby bylo něco uklidňujícího. Měla na sobě obyčejné džíny a tričko, na tváři milý úsměv. Aura, která z ní vyzařovala, proměnila Shayino napětí v klid. Něco takového by od bohyně Phoenix, zhouby všech démonů, nečekala.
Abby si všimla jejího překvapení a zavedla ji do knihovny. Otevřela dveře a pokynula jí. "Tady bys měla najít něco, co tě potěší," zašeptala.
Shay překročila práh a zastavila se. Když se s Abby bavily o trávení volného času, přiznala se ke své lásce ke knihám. A ona jako správná hostitelka jí chtěla splnit všechna přání. Chudák Viper. K němu se chovala úplně jinak.
"Bože, to je krása," vydechla.
Ze stropu vysokého přes tři patra visel křišťálový lustr, který vrhal měkké světlo na řady knih, vázaných v hladké kůži. Každé patro mělo svůj ochoz, ze kterého se dalo sestoupit do hlavní místnosti s psacím stolem, pohodlnými koženými křesly a krbem.
Abby se zaradovala z jejího úžasu. "Věř mi, kdyby to tu zařizoval Dante, byl by celý dům knihami doslova zavalený. To já jsem ho donutila, aby je soustředil pouze do jedné místnosti."
Shay přešla doprostřed knihovny, aby se mohla zhluboka nadechnout pachu drahocenné kůže. Cítila se jako v nebi. "Určitě jste je sbírali dlouhou dobu," vpravila ze sebe jako ve snách.
"Přes čtyři sta let," odpověděla Abby a přešla k dvířkům ve stěně, která otevřela. "Kdyby tě víc zajímaly časopisy, najdeš je zde."
Shay instinktivně couvla, když uviděla malou komůrku. Strávila roky jako otrokyně v malých prostorách a nedůvěřovala nikomu.
"Ne, děkuji."
Abby k ní vyslala zvědavý pohled. "Bojíš se mě, protože jsem Phoenix? Slibuji, že ti neublížím."
Shay si zamnula ruce v rozpacích, že je na ní neklid tak vidět. "Já... Viper na mě neměl tolik naléhat, abych tě navštívila."
"Naléhal na tebe?" Abby ji vzala za ruku. Její pokožka byla teplejší než lidská, jako kdyby ji zahříval přízrak božství, který v sobě nosila. Byly to však její jasně modré oči, ve kterých se zračila její opravdová síla. Lehce zmáčkla Shay zápěstí. "Určitě ti řekl, že jsem poslala Danta, aby tě přivedl na návštěvu. Tak dlouho jsem toužila mít tě zde."
Shay se na ni zmateně podívala. "A proč?"
Abby pro ni měla pochopení. "I když svého muže zbožňuji, často postrádám společnost jiné ženy."
"Určitě máš přátele."
Abby lehce povzdechla. "Nu, ve skutečnosti nemám."
Shay se zarazila. Byla tak netaktní. "Omlouvám se. Nemyslela jsem to tak."
"Nic se neděje. Je těžké být bohyní." Abby se smutně usmála. "Ve skutečnosti jsem neměla přátele ani předtím."
"Všichni lidé mají přátele."
"Ne všichni." Ušklíbla si, jako kdyby si vzpomněla na něco ošklivého, ale potom se opět přinutila k úsměvu. "Mám takovou radost, že jsi tu."
Poslední Shayiny obavy se rozplynuly. S touto ženou nebylo možné se ničeho bát. "Děkuji," zašeptala.
Abby od ní maličko odstoupila a pozorně si ji prohlížela. "Dobrý bože, není divu, že se Viper chová, jako kdyby byl zasažen bleskem," vydechla.
"Cože?"
"Jsi velmi půvabná, ale to přece dobře víš."
Shay zamrkala. "Děláš si legraci?"
"Podívala ses někdy do zrcadla? Kdybych si nebyla svým manželem tak jistá, zešílela bych žárlivostí."
Shay nevěděla, jestli si z ní Abby neutahuje. Potřásla hlavou. "Jsem napůl démonka."
"A Dante a Viper jsou démony stoprocentními. Chceš mi říct, že si nemyslíš, že jsou krásní?"
Zapeklitá otázka. Žádná žena by neměla být přitahována k upírovi, ale tahle za jednoho byla dokonce provdaná. Shay se ve společenské konverzaci příliš nevyznala, ale věděla, že by nebylo vhodné nepochválit jiné ženě partnera.
"Dante je velmi hezký," připustila.
Abby zvedla obočí. "A Viper?"
"Je jako tříska pod nehtem, která nejde vytáhnout."
"Někdy je to s ním těžké," souhlasila Abby a naklonila hlavu na stranu. "Víš, že jsem byla rozzuřená, když tě koupil na tom hrozném trhu? Nevěřila jsem, že byl schopen to udělat, zejména poté, co jsi mu zachránila život."
Alespoň někdo ocenil její skutek. "Věř mi, ani já ne." "Nyní však musím uznat, že si začínám myslet, že byl veden zcela osobními úmysly."
"Nu, určitě mě nekoupil z nekonečné laskavosti a velkorysosti," přisadila si Shay.
"To ne. Přece jenom je upír." Zasmála se. "Zaujala jsi ho však natolik, že tě musel najít."
Shay se zachvěla. Jistěže Vipera zaujala, ale jinak, z jiného důvodu, než pro který muži po ženách prahnou.
"Jsem poslední Shalott. Upíři nás pronásledují už od počátku našeho bytí."
"To je pravda, ale nezdá se mi, že bys byla výjimečně brutálně týraná."
Shay mohla zalhat a říct, že jako démonka se hojí velmi rychle, ale to by vůči Viperovi nebylo fér. Choval se k ní s velkou něhou. Znervózňovalo ji, že to neočekávala. Stále se děsila okamžiku, kdy se změniv monstrum, ale jinak neměla žádný důvod ke stížnostem.
"Něco nu slíbil," přiznala rozpačitě.
"Ach."
Dveře do knihovny se rozrazily a dovnitř vpadl vysoký černovlasý upír.
"Omlouvám se, že tě vyrušuji, lásko, ale Viper se vrátil," uklonil se Dante.
Shay ztuhla a žaludek se jí sevřel do tuhé kuličky. Tak časný návrat svědčil pouze o jednom: našel důležitou informaci.
"Už?"
Dante na ně pohlédl. "A přivedl s sebou čarodějnici."
Teď ztuhla Abby. "On přivedl čarodějnici do mého domu?"
Dante bezmocně zvedl ruce. "Přísahá, že dokáže Shay pomoci najít počátek jejího prokletí."
V napjatém tichu se Abby na Shay zadívala. "Chceš se s ní setkat?"
Shay si olízla suché rty. Lépe než kdokoliv jiný rozuměla Abbyině nechuti mít v domě čarodějnici. Zážitek blízký smrti nechce nikdo opakovat.
Přesto věřila, že jí chce Viper pomoci a že ví, co dělá.
Zatraceně.
"Myslím, že bych měla."
Abby ucítila z jejích slov zoufalé odhodlání. Stiskla jí ruku.
"Neboj se. Budu s tebou."