10. kapitola
HARLEY SE VYŠKRÁBALA NA BŘEH, a když viděla, že druhý břeh Mississippi tvoří jen čerstvě zoraná pole a nikoli kamenný sráz, ulevilo se jí. Nebyla žádný slaboch. Dokázala běžet celé hodiny bez toho, aby se zpotila. Na bedrech unesla pěkných pár kilo.
Ale v tuhle chvíli měla laciné, plátěné tenisky plné sliz-kého bahna a mokré spodní prádlo se jí srolovalo na místa, kde vůbec nemělo být. Poslední věc, po které toužila, bylo lopotit se nahoru a dolů po nekonečných kopcích.
Kromě toho nemusela být jasnovidec, aby poznala, že se Salvátorovi ještě nevrátily všechny síly.
Ostatně na tom nebylo nic překvapivého.
Byl uvězněný, zraněný stříbrnými šponami, zaútočila na něj zombie a pak musel srovnat psy, kteří ho chtěli pronásledovat.
Pochybovala, že by jiný vlkodlak ještě vůbec stál na nohou. On byl teď navíc v plné pohotovosti a vedl je na sever, našel cestu dost daleko od zarostlého břehu, ale zároveň mimo dohled farem, které byly rozeseté na okolních polích. Nestáli o to, aby si jich všimli nějací zvědaví lidé.
Už šli téměř půl hodiny. Jedinými zvuky, které přeru-šovaly ticho, bylo šustění listí a vzdálené prchání zvířat. Harley se hluboce nadechla, pevná půda pod nohama jí dělala dobře. Přestože měla boty úplně mokré a prádlo až bůhvíkde, raději by vandrovala celé hodiny, než aby strávila jedinou další minutu na té zatracené vodě. Měla přece nohy, ne ploutve.
Ale samozřejmě, vždycky chtěla umět létat. To jí při-padalo jako nejlepší způsob cestování.
Soukromá stíhačka, šumění šampaňského, odpočinek v plyšových sedadlech a k tomu všemu stevard k na-kousnutí, který cestujícím vysvětloval výhody cestování letadlem.
Srdce jí poskočilo při představě, ve které se světlovlasý, nordický pilot proměnil v tmavovlasého vlkodlaka se zlatýma očima, při jehož pouhém doteku ženy rozkoší sténaly.
Zahnala vzpomínky na nedávnou minulost. Nepotřebo-vala pomalé záběry na Salvátora, jak leží pod ní, oči mu žhnou vzrušením a bronzová pleť se mu leskne potem.
Sex, dokonce ten nejfantastičtější sex na světě, předsta-voval komplikaci, která se jí v tuhle chvíli vůbec nehodila.
Vrátila se myšlenkami do přítomnosti a všimla si třpy-tivého kovového zábradlí, které lemovalo velký most viditelný skrz stromy.
Most znamenal město, díky bohu.
Pro suché oblečení a trochu jídla by byla schopná zabíjet.
A hlad měla teď opravdu velký.
Klidně by slupla půlku krávy.
V ústech se jí začaly sbíhat sliny, ale myšlenky na středně propečenou svíčkovou přerušil zvuk přijíždějícího auta. Cekala, že se Salvátor bude chtít skrýt ve stínu stromů, ale on místo toho zamával a čekal, až mu elegantní černý Mercedes zastaví uprostřed špinavé cesty.
„Co je?" zeptala se.
Salvátor začenichal. „Skřet. Jeho pach mi připadá povědomý."
„Je to nějaký známý?"
„Zpravidla se snažím se společnosti skřítků trávit na-prosté minimum času." Jakmile se otevřely dveře auta, na Salvátorových smyslných rtech se rozlil úsměv. Z auta vystoupila štíhlá, perfektně tvarovaná žena s hřívou lesklých, rudých vlasů. „Ale každé pravidlo má svou výjimku."
„Kurva," zašeptala Harley. Vlna vlastní žárlivosti ji ohromila.
No co, ta žena s porcelánovou pletí a smaragdovýma očima byla překrásná. Ale která žena s mozkem větším než zrnko hrášku by se projížděla vedlejšími silničkami v šatech tak krátkých, že sotva skrývaly její intimní místa, a v deseticentimetrových podpatcích?
Takovéhle provokativní botky v tomhle prostředí? To myslela vážně?
Harley nikdy nesnila o tom, že se stane jednou z těch načančaných paniček, které zaměňovaly zdraví za krásu. Měla ráda ženy, které uměly nakopat prdel.
Lara Croft u ní jasně vítězila nad Popelkou.
„Neboj se, cara," tiše prohodil Salvátor. „Nedávno jsem celkem nečekaně získal na jisté ženě závislost. Je celkem nemožné, aby mne zaujala nějaká další."
No tak dobrá.
Obrátila oči v sloup. Žádný muž by nedokázal získat Salvátorovy postelové schopnosti přečtením nějaké příručky.
„A tahle mrcha je součástí tvého harému?" falešně se zasmála.
Pokusil se vypadat překvapeně. „Až nějaký harém budu mít, dám ti vědět."
„Král vlkodlaků bez harému? Tomu nevěřím."
„Králové nejsou jen nastrčenou loutkou, Harley." Odevzdaně pokrčil rameny, jako kdyby chtěl naznačit, jaká tíha na nich visí. Ve tváři měl najednou sklíčený výraz. „Právě na mně závisí, jestli vlkodlačí rasa nevy-hyne. To mi nedává moc času na to, abych si vydržoval harém a užíval si s ženami."
Okolo auta se natřásala žena-skřet, pohodila svou rudou hřívou a vzduch naplnila vůně švestek.
„Vaše Jasnosti," zvláštním, formálním způsobem se mu poklonila. „Jsem Tonya, sestra Troye." „Prokrista!"
Tonya se v reakci na Salvátorovo zděšení usmála. „Myslím, že si mé dvojče pamatujete."
„On je celkem nezapomenutelný."
„To je takový jeho dar."
„Takhle jsem to zrovna nemyslel." Zlaté oči se proměnily v nebezpečné škvírky. „Jak jsi mne poznala?"
Tonya namířila prst na Harley. „Poznala jsem ji. Vypadá úplně stejně jako její sestra."
Harley okamžitě zapomněla na odpor k té skřetici. „Ty znáš mou sestru?"
„Až do minulého měsíce jsem pracovala v Chicagu. Ted jsem se přesunula do Zmijího doupěte tady."
„Viper otevřel v tomhle zapadákově další klub?" roz-hlédl se Salvátor po tichých polích. „Sotva to tu vypadá jako útočiště pro démony."
„Máme oddělenou kavárnu, kam chodí běžní smrtelníci. Vedlejší budova pak hostí mnohem exotičtější klientelu." Skřetice se na Salvátora svůdně usmála. Čubka. „Nabídni, že někomu podrbeš záda, a on za tebou pojede míle daleko."
„A tvá práce zahrnuje to, že bloudíš po zapadlých sil-nicích a lákáš potenciální zákazníky?" prohodila Harley.
Tonya si sebevědomě přejela rukou po linii vykroužené- ho boku. Z jejího pohledu bylo jasné, jak si je vědoma faktu, že na tomhle světě nechodí žena, která by na ni nežárlila.
„Jediná věc, která mě přivedla na tuhle cestu, je příkaz od Santiaga. Ach, a také příjemné kšeftíky, samozřejmě." Skřetice při zmínce o penězích zavrněla jako kočka. „Je vypsaná odměna pro ty, kteří vás najdou."
Vzduchem projel závan horkého vzduchu a Salvátor popadl ženu za paži. „Kdo tu odměnu vypsal?"
Skřetice měla dost rozumu, aby v obraně couvla. „Anasso. Vypsal odměnu za nalezení krále vlkodlaků a sestry své manželky poté, co dostal vzkaz od nějakého chrliče. Protože bylo pořád denní světlo, Santiago poslal pár svých nehořlavých služebníků, aby se rozhlédli po okolí."
Harley si olízla rty, v duši měla zmatek. Začínala věřit, že její sestra je opravdu naživu. Ulevilo se jí, když se dozvěděla, že se z tunelu dostal i Levet. A dostala nejasný impuls k tomu, by se vydala na cestu a už se neohlížela zpět.
Její život byl vždycky maximálně předvídatelný. Caine se občas přestěhoval z jednoho brlohu do druhého
a během let se vystřídalo pár psů, kteří ji hlídali, ale dny byly více méně stejné bez ohledu na to, kde se právě nacházela.
Ale teď...
Byla překvapená z toho, že ji všechno to dobrodružství nepřipadalo zas až tak zábavné, jak si vždycky předsta-vovala.
Salvátor mávl směrem k stojícímu autu. „Vezmi nás k Santiagovi."
Tonya se zašklebila. „A co bude s mojí odměnou?"
Salvátorovi přes ústa přeběhl nebezpečný úsměv. „Ne-nechám tě tady přivázanou ke stromu napospas psům, kteří nás pronásledují. Stačí?"
„Syčáku!" Otočila se na podpatku. Na rozbité, kamenité cestě to byl úctyhodný výkon. Vydala se zpátky k autu. „Tak pojďme."
Když ji Salvátor vedl k vozu, Harley pozvedla obočí. „Okouzlující a galantní jako vždy."
V očích se mu poťouchle zablýsklo. „Potřebuji chytrou ženu, aby mne naučila správným způsobům."
„Na mě se nedívej."
„Ach, měl jsem v úmyslu mnohem víc než se jen dívat."
„Dávej si bacha, Salvátore, nebo ti nakopu prdel."
Otevřel zadní dveře automobilu, a když si sedala, zašeptal jí do ucha. „To jsou jen sliby."
Okolo žaludku ucítila teplo, klopýtla a svalila se do kožené sedačky.
Zatracený vlkodlak.
Když se narovnala, Salvátor se elegantně usadil vedle ní, ale pozornost držel na Tonye, která se širokým obloukem otočila na poli a pak se s autem vrátila na silnici.
„Máš mezi zákazníky nějaké vlkodlaky?"
Tonya pohlédla do zpětného zrcátka. „Jen ty, kteří se vyhýbají jiným upírským podnikům. Smůla." V hlase byla znát výzva. „Vždycky byli nejlepší striptéři."
Salvátor mrknul na Harley. „Umíme i mnohem lepší věci než jen striptýz."
„Amen," vydechla Tonya.
Harley mohla přidat několik svých amenů, ale místo toho jen zatnula zuby. Ta skřetice a její ženské vábení jí šíleně lezlo na nervy.
„Už jsi skončil?"
„Zatím ne," začal Salvátor a překvapeně zavrčel, když mu vrazila loket mezi žebra. „Ach ano, skončil jsem."
„Dobrá volba."
Široce se usmál. „Tedy prozatím." Obrátil svou pozornost k Tonye. „Dali bychom si něco k jídlu. Bude stačit nějaké rychlé občerstvení."
„Můžu vám nachystat večeři v klubu."
„Raději bych si dal jídlo bez zaklínadel."
Harley se zmateně zamračila. „Myslela jsem si, že na vlkodlaky zaklínadla nepůsobí. Byla to jedna z věcí, se kterou mě Caine neustále otravoval."
„Jestli je Tonya příbuzná s Troyem, není jen obyčejný skřet. Je členkou královské rodiny. Což znamená, že její zaklínadla jsou mnohem silnější."
Tonya zamrkala dlouhými řasami. „Santiagovy hosty zaklínat nesmím. Jen své zákazníky."
„Zajeď k rychlému občerstvení," přikázal jí Salvátor.
Tonya pokrčila rameny. „Jak si přeješ."
Harley se opřela o kožené opěradlo. „Stejně je vždycky podle jeho."
Briggs procitl z hojivého spánku.
Zasténal, tělem mu projela bolest ze všech zranění.
Zatracený Salvátor. Ten bastard zaplatí za každou vteřinu tohohle utrpení.
A ještě za to zaplatí rád.
Na okamžik si představil Salvátora, jak před ním klečí na kolenou, jeho hrdost je zlomená a on ještě prosí o slitování. Pak tuhle překrásnou představu drsně přerušil povel jeho vládce.
Zatřásl se, jakoby mu ledová ruka sevřela srdce. Potom se Briggs vykutálel z úzkého kamenného lůžka, které bylo umístěné v zadní části tmavé jeskyně.
Opláchl si obličej studenou vodou a z kamenného se-dátka poblíž postele sebral čistý kabát a vydal se tunelem do obrovských katakomb.
Briggs netušil, kdo původně kutal chodby pod hřbito-vem přiléhajícím k opuštěnému viktoriánskému kostelu poblíž Chicaga. Ani netušil, kdo ty prastaré chodby celá léta udržoval. Jeho samotného sem před několika týdny přivedl krutý příkaz jeho vládce.
Do téhle chvíle byl s vládcem démonů ve spojení díky jantarovému přívěsku předchozího krále vlkodlaků, který Briggs ukradl poté, co vyšlo najevo, že se novým nástupcem stane Salvátor. Nebo skrz bolestivý proces, kdy démon mluvil přímo do jeho mysli.
V těch chvílích vždycky zalitoval, že se tomu bastardovi zavázal krví.
Pak, naprosto bez varování, vládce démonů Briggsovi přikázal odstěhovat se z jeho pohodlného pelechu v Kansasu do obydlí ve studené jeskyni, kde si připadal jako zapomenutý poustevník. A co bylo horší, jedna z komnat bývala kdysi obětištěm s oltářem, který temnému vládci
umožňoval pohybovat se mezi dimenzemi. Briggs svou duši vyměnil za sílu už velmi dávno, ale před hlubokým zlem, které tu naplňovalo vzduch, se vždycky otřásl.
Šel chodbou, která vedla ještě níž pod zemský povrch. Hladká skála pod jeho nohami, vrstvy prachu a závěsy pavučin ho znervózňovaly jako vždycky.
Tuhle zlovolnou temnotu se neodvážil narušit ani hmyz.
Minul komnatu, která kdysi bývala vězením pro ne-smrtelné. Na stěnách visely stříbrné řetězy a leskly se symboly vytvořené olovem. Pak se Briggs dostal do další jeskyně, a když pocítil zápach lidské krve, mimoděk pokrčil nos.
Na zapomenutém oltáři uprostřed místnosti zemřela spousta obětí.
A brzy do toho počtu přibude další. Ale nebude to jen bezcenný smrtelník.
Tohle vědomí mu téměř vynahradilo zranění, která se hojila tak dlouho.
Téměř.
Briggs zatnul zuby a přinutil se pokleknout před oltářem. Jakmile mu do obličeje narazil ledový závan vzduchu, ucukl. Chlad prostoupil celou místnost. Nad oltářem se začal chvět vzduch a v pavučinovém závěsu, který oddělovat oba světy od sebe, se objevila trhlina. Do jeskyně pronikl zápach shnilého masa.
„Pane," řekl. „Žádáš si mne?"
„Velmi jsi mne zklamal, Briggsi, stejně jako tvůj otec," ozval se jeskyní dutý hlas. Jeho ozvěna se Briggsovi zakousla až do masa.
Otec. Briggs se ušklíbl.
Mezi čistokrevnými vlkodlaky měla přednost smečka, byla nad všechny rodinné vazby. Štěňata sdílela jeden
pelíšek a všichni dospělí je ochraňovali. Myšlenka dvou rodičů a několika sourozenců byla jen lidskou tradicí.
Ale Briggs se sotva dostal z puberty, když ho král prohlásil za svého syna a nástupce.
V tu chvíli se nadouval pýchou. Dokonce i v útlém věku měl za to, že se stane někým výjimečným.
Teprve po narození Salvátora a poté, co jeho otec přišel o rozum, mu došlo, že bude muset celou záležitost vzít do svých rukou.
Dokonce i když to znamenalo, že prodá svou duši.
„Udělal jsem všechno, co jsi žádal."
„A já jsem snad žádal, aby ses zapletl s Giulianim?"
„Chtěl jsi ho mít po ruce, neboť tvůj návrat se blíží. Jen jsem zabránit jeho úniku."
„Lháři." Briggs pocítil vlnu ledového vzduchu. Připadal si, jakoby ho někdo zaživa stáhl. „Byla to tvá drzá pýcha, která tě dovedla k tomu útoku, přestože jsem ti vysloveně přikázal, aby ses skrýval. Hladově jsi zneužil příležitosti ukázat králi vlkodlaků svou sílu."
„Caine už můj zázračný návrat mezi živé prozradil." Lehce svalil vinu na svého oblíbeného psa. Byl to zákon padajícího hovna. „Giulianiho musíme zastavit, než začne strkat nos tam, kam nemá."
„Já budu rozhodovat o tom, co se má dělat. A v tuhle chvíli bych ti rád připomněl, že tvá existence je jen v mých rukách. A teď zrovna mi nepřijde, že bych měl být milosrdný."
Zachvění strachy Briggs předstírat nemusel. „Promiňte mi, prosím."
„Nic neprominu," zasyčel hlas. „Už čekám celá staletí, abych se dostal z téhle zatracené díry. Zničím tě dřív, než stačíš ohrozit mé záměry."
Tahle výhružka zněla Briggsovi jako kázání. Na rozdíl od svého zesnulého otce, nikdy nebyl tak hloupý, aby se před vládcem démonů považoval za nenahraditelného.
„Ano, pane."
„Zůstaneš od Giulianiho stranou, dokud ti nedám příkaz, abys mi ho přivedl. Rozumíš jasně?"
„Myslím si, že chyba je..."
Slova mu utnulo zachvění celé jeskyně. Na hlavu mu spadla sprcha drobných kamínků.
„Ty se odvažuješ oponovat mi?"
Briggs spolkl žluč, která mu stoupla do krku. Už jednou zemřel. A tuhle zkušenost si rozhodně nechtěl zopakovat.
Na druhou stranu, nehodlal Salvátorovi přenechat svou slávu, když už se ocitl tak blízko vítězství.
„Prosím. Musíte mne nechat promluvit."
„Musím?"
„Ten Giuliani," zachraptěl Briggs. Hlavu měl přitisk-nutou ke studené, kamenné podlaze. Celé tělo mu sžírala neuvěřitelná bolest. „Je nebezpečný."
„Čím je nebezpečný?"
„Začal s rituálem spojení."
Ledový stisk najednou povolil, jako kdyby Briggs vládce démonů opravdu šokoval.
Zbavit se bolesti bylo úlevné, ale na sebevědomí mu to moc nepřidalo.
Briggs nabídl tomu záhadnému vládci všechno za to, že mu démon vrátí trůn, který mu před mnoha lety ukradli. Ta zatracená kreatura mohla problémy už cítit.
„To je nemožné."
„Je anebo není, Giuliani vrací vlkodlakům jejich sílu."
Městečko bylo pro Středozápad úplně typické.
Bylo usazené poblíž Mississippi a podél hlavní ulice by-la spousta drobných firem, fast-foodů a prodejen obchod-ních řetězců. V obytných čtvrtích byste našli tradiční stavby, které více či méně úspěšně bojovaly proti zubu času.
Tonya zastavila u jednoho stánku s jídlem, aby nakou-pila zásobu sendvičů s pečeným masem a sýrových tyčinek, která by zasytila fotbalové mužstvo i s roztleskávačkami. Pak zajela na nábřeží a s mercedesem zastavila za malou cihlovou budovou se zelenou cedulí „Mléčný bar".
Harley si zběžně všimla malých stolečků s ozdobnými ubrousky a pultíku s pečivem. V malém prostoru se tísnilo několik smrtelníků, všichni měli při čekání na ukojení svých chuťových buněk napjatý výraz.
Chytré kouzlo, jen co je pravda.
S úšklebkem Harley následovala Tonyu do přilehlého skladu, který vypadal, že se každou chvíli zhroutí a ukončí tak své trápení. Když prošly zadními dveřmi, dům se lehce zachvěl. Vstupní hala byla vyzdobená v neoklasicistním stylu a Harley při tom pohledu vykulila oči. Podlaha byla z dřevěných parket, stěny byly vymalované na zeleno a zdobené stříbrnými reliéfy. Na stropě byl namalovaný Apollo jedoucí ve voze mezi mraky. Tucet židlí bylo ručně vyřezávaných.
Všechno bylo opravdu elegantní a úžasně vkusné.
Se zpožděním jí došlo, že sklad měl úmyslně příšernou fasádu, aby působil opuštěně a zchátrale. Bez pochyby byl navíc obklopený kouzlem, které odpuzovalo běžné smrtelníky, aby se pokusili vejít.
Z haly je skřetice odvedla do druhého patra, kde se na-cházely soukromé apartmány. Když trvala na oddělených pokojích, dočkala se překvapivého výrazu, ale naštěstí se brzy ocitla v koupelně z černého mramoru zdobeného zlatem a mohla se ve sprše zbavit veškeré špíny.
Sotva se vrátila do pokoje, našla na černozlaté pokrývce obrovské postele džíny a tyrkysové tričko. Byla tu i sada spodního prádla a nové tenisky.
Výborně, upíři byli zjevně výbornými hostiteli.
Jediná otázka byla, co si za podobný servis účtovali.
Jakmile se oblékla, sepnula si mokré vlasy do culíku a vydala se zpátky do hlavní haly. U zakrouceného schodiště zaváhala. Překvapilo ji, když viděla několik obrovských démonů vstupovat postranními dveřmi a po-kračovat do zadní části haly.
Instinktivně couvla a schovala se za elegantní zábradlí, odkud opatrně pozorovala nebezpečný dav.
Asi nastala noc, neboť okolo byla spousta démonů s překrásnou tváří upíra a minimálně jeden z nich patřil mezi Ichari, kteří během dne zůstávali nehybní.
Ti ostatní...
Neměla ponětí, co mohou být zač. Někteří měli rohy, jiní měli ocásky či křídla a tesáky ostré jako břitvy. Společnou měli jen jedinou věc — obklopovala je aura, ze které byla zřejmá jejich predátorská povaha.
Harley neměla náladu potřásat si s tou nesourodou čeládkou rukou, a tak se vydala opačným směrem. Ote-vřela dveře ve výklenku a vstoupila do místnosti, která vypadala jako soukromá kancelář.
Přešla po břidlicové podlaze, vyhnula se masivnímu psacímu stolu z ořechového dřeva a stojanu s nejnověj- ším elektronickým vybavením, které by mohla závidět i CIA. Místo toho se soustředila na francouzské impre- sionistické malby, které visely na stěnách a byly chráněné skleněnou stěnou.
Ach bože, bylo to dechberoucí, ale neměly by takové věci být spíš v muzeu?
„Takže ty drby jsou pravda."
Harley se pomalu otočila. Vůbec ji nepřekvapilo, když ve dveřích spatřila výjimečně krásného upíra se španěl-skými rysy, který si ji s jemným úsměvem prohlížel. Jeho příchod vycítila dřív, než se objevil.
„Bojím se zeptat," procedila.
„Nemusíš se bát." Pustil se pantů a pomalu se vydal směrem k ní. Měl na sobě černý hedvábný oblek a tmavě hnědou kravatu. Místnost se zaplnila jeho chladnou silou. „Jsi stejně krásná, jako tvá sestra."
„Ty znáš mou sestru?"
„Jmenuji se Santiago a mám tu čest nazývat Darcy svou královnou."
Harley zkroutila v údivu rty. Kdyby zjistila, že se její sestry zamilovaly do třech žabáků, nemohlo by jí to překvapit víc.
„Ne. Řekli mi, že mé sestry jsou mrtvé. Pořád se nestačím divit, že jsou naživu a dávají o sobě vědět."
V tmavých očích se mu zableskl smutný humor. „Darcy je naživu naprosto bez pochyb a celkem šťastná, že může komandovat Styxe."
„Opravdu je šťastná?"
„Samozřejmě." Jeho oči sklouzly a obdivné přejely její křivky, které se rýsovaly pod skromným topem. „Upíři mají široké znalosti o tom, jak potěšit ženu."
Ach, o tom ani na malou chvilku nepochybovala.
Všechno v okolí těch krásných démonů řvalo radostí.
Škoda, že měla spíš zálusk na otravného, arogantního a neuvěřitelně sexy vlkodlaka.
„Rozsáhlé, říkáš?"
„Rozsáhlé a...," usmál se a ukázal tak řadu perlově bílých tesáků, „...a kromě toho jsou vynalézaví."
„A také mohou být ve vteřině mrtví, jestli udělají ještě jeden krok navíc, Santiago," zavrčel Salvátor, vešel do místnosti a pokojem okamžitě proletěla jeho horká energie.
Harley moudře ustoupila od upíra. Otočila se a uznale pohlédla na čerstvě osprchovaného Salvátora, který měl na sobě černé hedvábné šortky a nedopnutou volnou bílou košili, která tak ukazovala jeho hladký bronzový hrudník.
Jestli se tu bude bojovat, ona se toho účastnit nechce.
Santiago se mu falešně uklonil. „Giuliani."
Salvátor se vydal směrem k ní a zastavil se po jejím boku. Rukou ji majetnicky objal kolem ramen. Byl to mužský způsob vyjádření „Ona je má, tak odprejskni!"
Kdyby nevypadal tak neuvěřitelně božsky, s vlasy staže-nými vzadu zlatou sponou a zdůrazňujícími jeho krásnou tvář, Harley by se rozzuřila.
A ta jeho vůně...
Teplo jeho těla společně s mužnou vůní ji přivádělo k šílenství.
Salvátor snadno vycítil náraz jejího vzrušení. Pohled měl stále upřený na upíra.
„Už ses spojil se Styxem?"
„Informoval jsem ho o tom, že Tonya nalezla tebe a tvou překrásnou Harley, a že jste na cestě do klubu," odvětil Santiago. „Dorazí sem, jakmile zapadne slunce."
Harley se zamračila. „Proč jede on sem? Myslela jsem si, že jsi chtěl jet ty do Chicaga?"
„Nikoli bez pomoci," zašklebil se Salvátor. „Předpo-kládám, že má s sebou svoje hejno vran?"
„Myslíš jeho smečku?" snažila se porozumět Harley.
„Má s sebou své havrany," zasyčel Santiago a oči se mu zle zaleskly. „Jsou to Anassovi osobní strážci a zaslouží si respekt."
Salvátor pokrčil rameny. „Za jak dlouho tu asi budou?"
„Čtyři, možná pět hodin."
„A jakou obranu máš ty?"
Upír máchl rukou směrem ke stojanům se zbraněmi. „Kromě kouzla, které obklopuje budovu, je tu také všechno sledované a napojené na systémy. A ve službě jsou neustále čtyři strážci."
„Zádní vlkodlaci?"
Santiago se ušklíbl. „Psům nevěřím."
„Tak ten pocit je vzájemný, ty jedna pijavice."
„Nemluvě o tom, že jsou odpudiví."
„Rozhodně lepší, než být chodící mrtvolou."
Vzduchem praskalo nebezpečí a Harley ucouvla stranou. Ruce si dala v bok.
„Jestli je hladina testosteronu v téhle místnosti tak zatraceně zvýšená, ukážu vám, co se stane, když do toho vypustíte estrogen."